Chirurgie a kovařina jsou rukodělné práce. Šikovné ruce MUDr. Martina Skálu živí a taky s ním aktivně a činorodě tráví volný čas. Kdyby nebylo zvykem mít na ordinacích cedulky s prosbou Prosíme, neklepat!, určitě by se na dveřích jeho ordinace skvělo klepadlo, které si pan doktor hravě ukoval sám (fotografie budiž důkazem!). K našemu rozhovoru mohl být důvodem už jen tento, pro chirurga neobvyklý, koníček. My k tomu ale máme důvod docela jiný. Plastický chirurg Martin Skála je dalším z odborníků Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, na kterého se teď budou moci obracet i pacienti Lékařského domu.
Proč vás zlákala právě plastická chirurgie?
Na rozdíl od chirurgie klasické, kde je každý chirurg víceméně vázán na nějakou anatomickou oblast, plastika nemá žádnou anatomickou doménu. Pracujeme na obličeji, na břiše, na hrudníku… Je to velmi pestrý a široký obor. A právě to je na plastické chirurgii přitažlivé. Jejím dalším plusem je, že u operací neexistuje, a ani nemůže existovat, stále stejný, standardní postup. Obecný postup operace je samozřejmě metodicky daný, ale ve hře je mnoho proměnných, a právě ty ovlivňují výsledek. Někdo má zkrátka prsa hezčí, a jiný ne tak hezká. A aby se líbila „ta nová“ oběma pacientkám, nemůžete jít po téže cestě. Jestli úspěch v tomto oboru na něčem neoddiskutovatelně závisí, pak je to především lékařova tvořivost. Operace prováděné z estetických důvodů se v plastické chirurgii ale samozřejmě prolínají s řadou nutných zákroků, které napravují nepříznivé poúrazové stavy. Jde například o korekci jizev nebo o různé rekonstrukční výkony po ztrátách orgánů. Plastický chirurg je zkrátka postaven před pestrou škálu úkolů.
I ten nejlepší lékař musí dojít k vyhlédnutému cíli krok za krokem. Jaké byly ty vaše?
Během fakulty, jako medik po III. ročníku, jsem chodil do služeb na Kliniku plastické chirurgie fakultní nemocnice, kde jsem získal základy chirurgické techniky. Učil mě pan docent Aleš Nejedlý. Po ukončení fakulty jsem nastoupil na chirurgii do Brandýsa. Po téměř čtyřech letech jsem se rozhodl změnit obor. Na Klinice plastické chirurgie byl vypsán konkurs, přihlásil jsem se a byl jsem přijat.
Jaké má člověk pocity, když má poprvé provést plastickou operaci, která má pacienta zkrášlit, má mu pozvednout sebevědomí? Chyby a omyly lze v takové situaci jen těžko odpustit…
Na škole vám to tolik nedochází, že svým zákrokem můžete samozřejmě někoho i poškodit, ale když jde člověk poprvé do praxe a dojde mu, že on je tím, kdo má léčit, přepadnou vás z toho stavy úzkosti. Když jsem začínal na obecné chirurgii a měl jsem poprvé říznout, reálně, najisto a bez druhého pokusu, bylo to těžké. Člověk si naštěstí rychle zvykne – ten první pocit je ale hrozný.
Je nějaká operativa, která ve vás vzbuzuje respekt a prostě lidsky řečeno, vyhýbáte se jí obloukem?
Operace nosu. Dělá se po hmatu, přes dírku, což je samo o sobě nesmírně náročné. Největším problémem ale je, že nos pořád pracuje a má paměť. Když jeho chrupavky zmodelujete, většinou je třeba upravit hrot nosu nebo srovnat přepážku, mají díky paměti tendenci vracet se do původní polohy. Výsledek, který vidíte měsíc nebo půl roku po operaci, může být za dva roky prostě jiný. Nos je samozřejmě dominantou obličeje, na kterou je člověk velmi citlivý, a registruje na něm i malou odchylku. Po čase tedy může pacient přijít s tím, že je nespokojený. Tím, že se nos mění, jde vážně o těžkou operativu. Já, co se obličeje týče, dělám víčka, oči, facelifting. Nosy zatím ne, ty se ještě musím učit. Dnes se spíše specializuji na úpravy ňader, břicha a provádím liposukce.
Chirurg musí mít o zákroku jasno, my, do nichž se vnoří jejich skalpel, mu musíme bezmezně věřit. Rozhodnout se podstoupit plastickou operaci není jistě pro pacientky (mluvme o ženách, muži jsou ve vašich ordinacích ve výrazné menšině) jednoduché…
Jsou dva druhy pacientek. Některé uvažují o operaci delší dobu, a když už se odhodlají přijít, spíš se jdou jen zeptat co je čeká. V případě, že to, co jim nastíníme, je pro ně akceptovatelné, se pro operaci rozhodnou. Ale některé zase ne hned, nechají si to ještě v hlavě rozležet, vezmou si čas na rozmyšlenou. A pak přijdou pacientky, které jsou prostě rozhodnuté, že operaci chtějí. V dnešní době už si většina z nich nastuduje řadu věcí na internetu, kde jsou k vidění i videa, takže poměrně přesně ví, jak bude zákrok probíhat. U nich je pak konzultace o tom, zda-li jsme schopni splnit jejich představy.
A co když je představa pacientky nesplnitelná?
Je třeba mít férový přístup a říct, jaké jsou možnosti, co můžeme dokázat, nakolik jí můžeme pomoct. Jak bude vypadat výsledek. V případě, že její představy nejsou reálné, není dobré operaci provádět. Při konzultaci se dá možný výsledek nakreslit, popsat, vysvětlit, některé věci se dají demonstrovat přímo na ní. Téměř každou pacientku logicky zajímá uložení jizev, zda budou viditelné a v jakém rozsahu, a pak i další okolnosti, jak dlouho bude nemocná, na jak dlouho ji operace omezí v běžném životě….
Vracejí se k vám pacientky kvůli dalším zákrokům?
Žena, která dbá na svůj zevnějšek, začne třeba menšími výkony, víčky a podobně, a když pak uvažuje o dalších vylepšeních, většinou se vrací zpátky k lékaři, se kterým má dobrou zkušenost. K operatérovi, kterého si oblíbila a kterému věří.
Hledáte při modelaci prsů inspiraci třeba v umění? Sochaři Rodin nebo Štursa ženy milovali, ctili jejich tvůrkyni přírodu, ale jistě si, v případě některých modelek, ňadra a jiné částí soch modelovali z poddajné hlíny spíš podle svých představ a k obrazu svému… A dodnes ta mramorová a bronzová těla obdivujeme.
K některým ženám je příroda opravdu štědrá, u jiných je střídmější. A obrazy a sochy všech období o tom vypovídají. Určitě mě neoslovuje baroko…
Takže u Rubense, milujícího a malujícího kypré ženské tvary, byste se neinspiroval…
Oslovuje mě gotika, střídmá, jednoduchá, ta se mi líbí. Tím neříkám, že bych preferoval trend vyhublých žen a dívek, to je – bohužel – módní záležitost, uměle vyvolaná, a nesvědčí to ani těm ženám, ani si nemyslím, že by taková těla obecně lahodila oku. Žena má vypadat jako žena…. U anorektiček způsobí ztráta tělesné váhy to, že vlastně nemají prsy žádné. Hrudník pak „zdobí“ víceméně jen povislá kůže. S přibývajícím věkem ztrácí kůže plasticitu, takže už se nedokáže sama stáhnout, přizpůsobit se. Teď samozřejmě nemluvím proti operativnímu zmenšování poprsí. Na zmenšení přicházejí většinou ženy, u kterých už objemné prsy vyvolávají obtíže. Může jít o hendikep nebo zdravotní potíže, často je bolí záda.
Sny o dokonalejším těle přepadají občas každého z nás. Tu na pláži, jindy ve chvíli usilování o přízeň krásného protějšku… Co nás za vámi přivede až na vinohradskou kliniku nebo do Lékařského domu?
Když má člověk mindrák z nějaké své nedokonalosti, dá se to vyřešit, odstranit. Takoví lidé jsou dobří a vděční pacienti. Pak je druhá skupina lidí, kteří jsou psychicky nemocní a všechny své problémy přičítají fyzické stránce. Mám ošklivý nos a proto mě v životě potkávají trable. V takových případech nemůžete nikdy uspět, protože pacient není a nikdy nebude spokojený. Když lékař takového člověka odhalí, neměl by ho operovat. Tam se úspěch nedostaví. A pak je tu ještě smutná skupina pacientů, trpících psychiatrickou chorobou, dysmorfofobií. Jde o patologické vnímání svého těla, svého vzhledu. To jsou klienti, kteří po vás požadují opakovaně kosmetické úpravy a nikdy s nimi nejsou spokojeni. Provedené úpravy se líbí jejich okolí, chválí jim je, ale je samotné výsledek zklame. Takto nemocní lidé jsou posedlí svým vzhledem, donekonečna střídají kliniky, podávají na lékaře žaloby. Tato nemoc je strašná pro pacienta, který jí trpí, a stejně strašná pro doktora, který se s takovým pacientem potká. Je to oboustranné utrpení. Je otázka, jak poznat, že je váš pacient postižen právě touhle chorobou. Při jedné konzultaci to lékař odhalí těžko – i v případě, že toho člověka zná delší dobu. Pravda vyjde na povrch až po výkonu. Pacient se úplně změní, a začne martýrium. Proces je odstartován, a to je velká svízel.
Myslím si, že řada operací – a nemám teď na mysli jen plastickou chirurgii – vyžaduje od chirurga po všech stránkách obrovskou trpělivost… Jste trpělivý?
Od přírody ne, ale naučil jsem se to. Teď bojuji s netrpělivostí u syna. Říkám mu, že trpělivý být musí, a on to pořád nechápe. Ale máte pravdu, bez trpělivosti se tohle povolání dělat nedá. Například replantace amputovaných prstů trvají čtyři, šest nebo až osm hodin. Fyzicky náročné je už jen to, že musíte vydržet tak dlouho sedět. Bolí z toho záda a hýždě.
Navíc je to jistě namáhavé i psychicky…
To je věc tréninku a zvyku. Problém je spíš v tom, že takové úrazy se většinou nestávají přes den, a když toho nešťastníka přivezou v deset večer, lékař stráví koukáním do mikroskopu celou noc. Šití jednoho prstu trvá hodinu a půl, a je pravda, že když člověk replantuje prsty čtyři, a má hotové teprve dva a v duchu si promítne, do kolika hodin ještě budete přikován k židli, není to dvakrát povzbudivé. Cévy se navíc šijí jemným šicím materiálem a jemným instrumentáriem. Nit je tenčí než vlas, nabíráme si ji pod mikroskopem, a když vám z jehelce, podobnému pinzetě, vypadne, tak se někdy ani nenajde. Když fouknete, nitka uletí. Na to, aby prst fungoval, stačí, aby byly funkční jedna žíla a jedna tepna, která prst vyživí. Jistější ale je, přišijí-li se dvě tepny a dvě žíly.
Od jemných materiálů přejděme bez dlouhých oklik ke kovářskému řemeslu. Kovařina je vaším životním koníčkem – co na to ruce chirurga?
Ruce? Nic, člověk se musí naučit pracovat v rukavicích, při všem. To je jediná podmínka a nutnost, aby člověk neztratil cit. Aby měl jemnou kůži. Ale co se týče zátěže, v té problém není. Strašili mě, že se může objevit třes, že to ty ruce odnesou. Věřím si a vím, že to se nestane. Postavil jsem si kovárnu na chalupě, kterou mám na Kokořínsku, a dělám užité umění. Chalupa je vůbec moje velká vášeň, svůj volný čas víceméně dělím mezi syna a chalupu. A motorku, to je můj druhý koníček.
Kovařina je takové televizně pohádkové řemeslo, předvádí se na trzích, a žár výhně a zvonivé rány kladiva vždycky přilákají fůru zvědavců – kdy zlákala vás?
S kovařinou koketuji od nějakých třinácti let. Táta vždycky pracoval na chalupě se dřevem, ale já se zbláznil do železa. A postupem času k němu tíhnu čím dál víc. Teď jsem dělal pro kamarádku poštovní schránku, nedávno klepadlo na dveře, krbové nářadí. Doma je třeba zařídit jídelní kout, tak mě teď čeká výroba kovaného nábytku, jídelního stolu a lavice. Takových kovářů, kteří se kovařinou neživí, je víc. Můj kamarád nás, amatérské kováře, sdružuje, a jednou ročně, v září, pořádá na hradě Šelmberku u Mladé Vožice víkendové setkání u výhní a kovadlin. Vždycky je zvoleno téma, které se předvádí, abychom se něco nového naučili. Třeba vykovat růži z jednoho kusu železa. Navíc vždy vykoveme něco pro tamější sdružení Království Danar, které zříceninu hradu udržuje a opravuje, a zároveň organizuje pro návštěvníky programy, zaměřené na historii řemesel. Vykovali jsme pro ně mříže do oken, vývěsní štít, závěs na lampu…
Kovařina, motorka – jakou posloucháte muziku?
Tvrdší, rockovou, a můžu ji poslouchat i při operaci. Jsou kolegové, kteří na sále potřebují ticho a klid. Mně se ale líp operuje při muzice.
Co byste svým pacientům z Lékařského domu vzkázal? Aby se operací nebáli?
To, že se pacient bojí, je známka zdravého rozumu. Kdo se nebojí, není normální!
Strach z plastické operace je sladkobolný. Mísí se s radostí, že až bude po všem, budeme šťastni, že jsme našli odvahu něco úžasného pro sebe udělat. Tak se „bojme“ jako v kině. Z toho, co vidíme na plátně, jde na nás chvílemi děs, ale hlava ví, že nás čeká happy-end! A Martinu Skálovi přejme, ať svou trasu klinika – kovárna – Lékařský dům projíždí na motorce s chutí, a ať mu ruce, kterým nedá celé dny spočinout, slouží bez reptání dvanáctky, šestnáctky, i čtyřiadvacítky !